Náležitosti smlouvy o úvěru

Úvěrová smlouva má své přesně stanovené náležitosti. Na jedné straně stojí žadatel o poskytnutí úvěru a na straně druhé je věřitel, což je ve vetšině případů banka nebo nebankovní poskytovatel úvěru).

Před podpisem smlouvy je vždy nutné si důkladně pročíst smlouvu, jelikož se jedná o právně závazný dokument. Obecná úprava smlouvy je uvedena v  zákoně č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). Pokud se jedná o spotřebitelský úvěr,  vztahuje se na ni dále zvláštní úprava, aktuálně podle zák. č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru).

Náležitosti smlouvy o úvěru jsou vymezeny v § 2395 a následujících občanského zákoníku, který upravuje následující podstatné náležitosti smlouvy o úvěru:

  1. povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky,
  2. povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit,
  3. povinnost úvěrovaného zaplatit úroky.

Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky. Konsenzuální charakter spočívá v tom, že k jejímu uzavření dochází již nabytím účinnosti přijetí nabídky a nikoli až skutečným poskytnutím peněžních prostředků. Úroky se však platí jen za dobu od poskytnutí peněz do jejich vrácení (není-li ve smlouvě dohodnuto jinak).

Smlouva o úvěru musí tedy obsahovat identifikaci obou smluvních stran, určení celkové částky úvěru a povinnost vrátit čerpanou částku spolu s úrokem. Bezúročné poskytnutí peněz nemůže být úvěrem.

Smluvní strany smlouvy o úvěru se označují jako úvěrující (strana, která poskytuje úvěr) a úvěrovaný (strana, které je úvěr poskytován, resp. která úvěr přijímá). Na obou stranách může být právnická i fyzická osoba. Úvěrujícím může být nejen podnikatel, ale také osoba, která není podnikatelem.

Částka úvěru musí být určena jak co do množství, tak co do měny. Povinnost úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky do určité částky může být ve smlouvě určena pevnou částkou, ale v praxi se obvykle vyjadřuje jako úvěrový limit, či úvěrový rámec apod. Mezi sjednáním výše úvěru jako limitu a výše úvěru jako pevné částky však není žádný praktický rozdíl, protože úvěrující má v obou případech právo se rozhodnout, v jaké výši bude úvěr čerpat.

Výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Pokud strany nesjednají výši úroků, což se stává výjimečně, bude úvěrovaný povinen platit úroky stanovené na základě zákona, popř. tzv. obvyklé úroky, tj. úroky ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru. Konkrétní výše úroků u úvěrů není v současnosti stanovena žádným právním předpisem, obecná pravidla stanoví občanský zákoník.

9.11.2021

Zdroj: materiál vytvořený Asociací občanských poraden